Jdi na obsah Jdi na menu

Při toulkách Valašským krajem se i Vám může stát, že zaslechnete slovo Tarahún, nebo Tarahúnsko. Pokud vás zajímá o co jde, tak věřte, že jste právě otevřeli ty pravé stránky. Veškeré příběhy napsal sám život a v ústním podání kolují krajem Tarahúnským. Jména jednotlivých lidí už dávno odvál čas, ale humor a poučení zůstaly. Můžete se pobavit historkami strýca Tarahúna, který je skutečnou žijící osobou a byl to on, kdo na můj popud sepsal na papír  příběhy, které jsem vyslechl po večerech u lahvinky dobré slivovice. S jeho laskavým svolením a pomocí je Vám předkládáme.

 

                                                                                     Petr Smékal a strýc Tarahún

 

Historky tarahúnské

 

ObrazekTak strýcu řekněte nám něco o těch Tarahúnech. Kdo jste a kde je možné vás najít?

 

     Tož to máš tak synku, už ten název „Tarahúni“ vypovídá neco o místní letoře. Co vznikne, když zkřížíš tatara s húnem? No přeca Tarahún!!! O tom kdo sů to Tarahúni sa vedů různé debaty. Převládá ale názor, že Tarahúnsko, nebo Spojené národy Tarahúnské sa nachodíja na území Nedašovskéj farnosti a zahrnujů území dědin: Návojná, Nedašov a Nedašova Lhota nedaleko Valašských Klobouk na Zlínsku. Šak slušně sa tomto kraju praví aj Závrší.

 

A jak Tarahúnsko vzniklo a čím se liší od ostatních obcí?

     Víš chlapče, praví sa, že všade sů ludé hodní aj zlí, chytří aj hlůpí, ale mně sa zdá, že tady je ten poměr trochu jiný než jinde. A jak vznikly? Keřísi tvrdíja, že když sa osídlovalo tarahůnsko tož ludi zhazovali z balóna. Ti co spadli na nohy tož utékli a ti co spadli na hlavu ostali. Tož tom nevěř, to je hlůpá pomluva. Já sem spadl na nohy a jak vidíš, ostál sem tady. Ale ve skutečnosti to bude asi jináč. Dřív tady vlaky a autobusy nejezdily a aut bylo takéj málo. Dospělí aj děcka moseli dělat celé dni na poloch a tak sa ludé dostali najdaléj a to až po dlůhéj době, do Klobůk na rengén. Tož sa to tady celé roky ženilo a vdávalo mezi sebů a včil to tady aj tak vypadá. Šak nadarmo sa nepraví, že když tu hodíš v poledně kameněm trefíš buďto Nováka, Fojtíka, nebo Kolínka. Koho trefíš v noci, sa radší neptaj, ale praví sa, že jediné ruky, keré tady nekradů sů ty na kostelní věži -  na hodinách. S tým kradením to máš tak.  Kdysi sa začala v Nedašově stavjat mateřská školka,  dřív než přivézli první kolečka písku, postavili kolem stavenišťa veliký  plotek a vysoků věž z lešenářských trubek. A na tů věž přišrubovali dva obrovské hologénové leflektóry tajak na letišti - to aby sa tam v noci nekradl materiál. Druhý deň šli ty leflektóry připójit na elektriku a jeden už tam nebýl. No a když sa stavíl televizní vysílač mezi Nedašovem a Klobůkama, tož tam jedenkráť  přivézli kamión trámů na střechu a než  tam druhý deň došli tesaři, tož ty trámy už tam takéj nebyly. Představ si to - 2 kilometry od dědiny a v horách. Jak jich z tama dostali - to nikdo neví. Ale možná aj ludé co to ukradli udělali dobře, protože ten obrovský barák co tam stavjali, určitě nebýl enom pro televizní vysílač. Na co býl hlavně určený sa radší neptaj - šak ty SS dvacítky moseli rusáci nakonec stejnak zlikvidovat v rámci téj smlůvy SALT 2. Prý tu mělo byt aj odpalovací zařízení na ty raketiska, ale od toho sověti radší ustůpili - měli strach, že by jím to Tarahůni rozkradli. O Tarahůnoch sa praví, že když něco ukradů, tož majů radosť dvakráť. Poprvní, když sa jím to podaří ukrasť a podruhéj, až časem zjistíja na co to je. Šak jednom Tarahůnovi prý nedávno odhalovali v nedalekéj fabrice pamětní desku. Prý to býl první Tarahůn, kerý tam cosi ukradl a věděl na co mu to bude. Víš a já sa jím ani nedivím, že ukradů všecko co není přikované. Šak sa z toho na první pátek v měsíci dycky farářovi vyzpovídajů a sů zas čistí jak lílija.

   Ono aj s tým kostelem je to tady kolikráť problém. Skoro všeci tady chodíja do kostela, ale já mám dojem, že zdaleka né všeci sů opravdu věřící, protože nekeří si myslíja, že svět neřídí Bůh ale oni sami. Pro ty návštěvů kostela celé „náboženství“ začíná, ale bohužel aj končí. Kdybys čůl nekeré odpoledňa vyřváňat na fotbále nebo poslůchal robky, jak si mezi sebů vykládajů v práci, tož povíš, že o kostel nezavadili v životě ani očama. Nekeří si zas myslíja, že děcka sů plastelína, kerů možů vytvarovat podle svojích představ. No a takoví majů  čas na všecko ostatní, enom né na vlastní děcka a potom sa divíja, co z nich vyrostlo. Ale děcka mosíja chodit do kostela nech chců, nebo nechců – to je nepsaný zákon. Co by tom pověděli sůsedi, babička…Obrazeka ženské v práci!!! Na  názor děcek sa většinů nikdo neptá. A tak to nekeré děcka řešíja po svojém a nepravím, že všecky. Aby měli doma klid, idů jako že do kostela, ale zašívajů sa kde možů, najčastěj na hřbitově. Včil jeden Tarahůn zapomněl na hlavní křesťansků zásadu, kerů by sa měl řídit a to, že Bůh dál všeckým luďom svobodnů vůlu. A rozhodl sa, že mu bude trošku fušovat do řemesla a  dotyčné hříšníky přivede na „víru pravů“. Ve svaté horlivosti vymyslél aj metódu. Všecky tyto zákostelníky vyfotí a veřejně zpranýřuje, najlepší na nejakéj  nástěnce. Tož metóda to byla možná dobrá a  možná  aj fungovala, ale enom do téj doby, než sa mu do záběra nechťa připlétl aj jeden dospělý chlapisko. A to víš, dotyčný o takovů negativní reklamu vůbec nestál a jeho fyzická výbava mu, na rozdíl od bezbraných děcek, dávala záruku, že jí može aj zabránit. Tož naštěstí sa to obešlo bez pracovní neschopnosti, ale dotyčný,  samozvaný „zástupce Boží na zemi“, po tomto konfliktu asi pochopíl, že násilí, aj když  „enom“ psychické, není ten najlepší výchovný pro-středek a že každý si má hledět hlavně sám sebe a od téj doby už u kostela nefotografovál.

 

No a jsou tady ještě nějaké odlišnosti od ostatních koutů naší republiky.

 

    To víš, že sů - a kolik! Víš třeba, proč tu bývalo dřív tolik rodin s moc děckama? Nevíš, tož já ti to povím. Když sa kdysi dávno  stavjala trať z Bylnice do Lidča, tož moseli v Návojnéj vykopat dlůhý tunel. Potom  až přez něho začaly jezdit  první vlaky a tá parní lokomotiva, při vjezdu do tunela, pískala a dělala strašný kravál. A první vlak jél ve 4 hodiny ráno! Ludé na to nebyli zvyklí a tož jich to obudilo. Televiza tehdá eště nebyla, svítit sa takéj nemohlo - elektrika byla drahá, tož co měli do rána dělat...? A včíl sa podívaj, sů tady rodiny, keré majů aj štrnást děcek.

    K téj stavbě ti ešče neco povím. Když tů trať vyměřovali, tož sa ti inženýři motali kolem chalůpky jednéj babičky. Babička byla zvědavá co tam ti chlapi dělajů, tož sa šla optat. No a chlapi pravíja: „Babi, tady jak máte stodolu, povede trať a bude tadyma jezdit vlak“. Babička sa zamyslela a potom zadumaně praví: „Tož ve dně mě to až tak vadit nebude, ale nemyslete si, že budu v noci stávat a v noční košuli otvírat téj smradlavéj potvoře vráta od stodoly“.

 

     Ono jak sa tu kdysi dávno tá civilizacija dostávala, měli z toho ludé všelijaké šoky. Kdysi jedna tetka ve Lhotě uviděla poprvní letět letadlo, zahodila na polu motyku, utěkala dom, lomila rukama a v hrůze křičala: „Ludé zachraňte sa, lajta letí“! No ty asi nevíš co je to lajta. To je taková podlůhlá bečica, co sa položila na žebřiňák a vyvážala sa v ní dřív na pole močůvka.

     Jak sa tak, ale dívám zpátky, kolikráť si nejsu jistý, jesli sa luďom žilo lepší dřív, nebo včilkaj. Nedy sa ně zdá, že nekeré ty moderní výdobytky místo aby slůžily nám, tož slůžíme my jím. Vezni si enom takovů televizu. Velice nic klůdného ti nepřinese, ale ludé do téj bedny hledíja celé hodiny. Kdyby šli radší z děckama na procházku do přírody. Nevím jak tobě, ale mně sa zdá, že tvůrci tých reklam, ale aj jiných pořadů, ne že z nás chců udělat blbce, ale já mám pocit, že si myslíja, že už blbci sme. Tož sa na to nedívám a mám pokoj. Šak nedávno to pěkně vystihl jeden Tarahůn, ale dobrý chlap. Celý život cestovál po republice za práců, všelicos už prožíl a cosi o životě aj ví. Bavili sme sa o všeckém možném až přišla řeč na televizu. Podívál sa na mňa trošku skelným pohledem a rozvážně praví: „Televizu? Na co bych měl doma televizu. Já si vymývám mozek pivem!“

 

A strýcu, prý se tady hodně pije alkohol ?

     To víš, že sa tady pije jak v úkole. Aj dochtoři dneskaj přiznávajů, že pití alkoholu je dobrů prevenců proti infarktu a povím ti, s infarktem už tu dlůho nikdo neměl problém... Šak tu máme aj pěknů pálenicu a nekeří ludé pálija gořalku aj v ní. Každý si tam topí sám a vlasním dřevem a to sa už nikde nevidí. Má to jednu výhodu, jaků gořalku si napálíš, takovů ju máš.  Nemožeš na nikoho nadávat. No jak pravím, nekeří ludé pálíja gořalku aj v pálenici - oficiálně. Ale s tým domácím pálením to máš těžké. Jeden Tarahůn z kopanic si dělál domácí pálenicu. Už měl všecko hotové, enom chladič mu chyběl. Trubku měl krásnů, měděnů - šak ju ukradl v MEZu v Brumově, ale pořáď nevěděl jak ju ztočit do „hada“ co by mu vešél do zavařovacího hrnca. Celý neščasný chodíl kolem chalupy, až mu na zahradě padla do oka taková pěkně urostená hruška. Kmeň akoráť o potřebném průměru. Radostně namotál trubku na kmeň hrušky a včil z hrůzu zjistíl, že pokáď hrušku nepodřeže, tož z pálení nebude nic - a hruška šla dolů. A toho pekla co z toho doma potom měl. Týdeň nesměl svojí staréj na oči. Že taková dobrá zimní hruška to byla, hrušky z ní vydržaly až do jara. Ono je to s tyma robkama u toho pálení potíž. Šak nedávno jeden Tarahůn najedovál svoju drahů polovičku víc než si mohl dovolit, nebo víc než byla schopná unésť a tá vzala kramlu a nadělala mu do měděného kotla ďůr jak do ementála. Do dneška do něho chlapi v hospodě rýpů, že má najvětší a najdražší cezák na světě. Ale nekdy to domácí pálení skončí aj tragicky. Jednom to tady kdysi při pálení „bůchlo“, tož tragédyja to byla veliká, ale měl dobré sůsedy. Když to přijeli esenbáci vyšetřovat, našli už enom starý pařák na zemáky.

    S tým pitím je to kolikráť problém. Praví sa, že člověk má pit jak dobytek, lebo dobytek ví, kdy má dosť. No ja, ale dobytek pije vodu! Kdyby píl to co my, tož Obrazeknevím, nevím, jak by to dopadlo. Vlasně aj vím, šak včil sem si zpomněl. To kdysi na Podelhotí jedni chovali kozu.  No a koza sa chová většinů pro mléko a pro kozlata. A tož aj této kozičce sa narodíl potomek – malý kozlíček. Ale jak už to nekdy bývá, že neščestí nechodí enom po horách, objevily sa jakési problémy a kozlíček býl zanedlůho sirotek. A co včil, přeca ho nene-cháme tak. Zkusíme ho odchovat na flašce. Enomže to není tak jednoduché, takové kozlátko mosí pit teda kdy má hlad a tož k něm gazdina mosela stávat aj v noci. A kozlíček sa učíl pit s flašky, najprv s cumlem a potom, když býl už větší, aj bez cumla. Pomály sa stával dalším členem rodiny, šak mu dali aj méno, tuším Vašek sa menovál. Mosél to byt, ale kozel fikaný, protože raz gazdina zapomněla u něho v noci nedopitů flašku a ráno ju našla práznů. A  kozel enom šibalsky střihál ušama. Na co by čekál až mu dajů napit, když sa može napit sám. Chytíl flašku do zubů a vyzunkl ju až do dna. Od téj doby měli strach nechat na dvoře aj  ředidlo, kdoví co by kozel vyvédl a jak by to dopadlo. A Vašek si na to tak zvykl, že z ničeho jiného nápoj nechtěl, enom z flašky. Naštěstí přišlo jaro, kozel sa pustíl na pastvu a na flašku sa zapomnělo. Lepší pověděné zapomněli všeci, enom Vašek nezapomněl. Až  v létě přišla doba senoseče a chlapi sa dali do sečení. Po jakéjsi době sa začali po sobě cosi jak dyby škaredě dívat a za chvílu aj vzájemně obviňovat, že jeden druhém dopíjajů  flaškové pivo co si ho schovali do chládku. Atmosféra byla čím dál hustější a kdoví jak by to dopadlo, kdyby si kerýsi nezpomněl na Vaška. Sakra, kde je ten kozel? A šli ho hledat. No rychtik! Kozel chrápal pod mezů a z tlamy mu táhlo jak z pivovarského sklepa. Zkrátka kozel býl zpitý jak zákon káže. Nakonec ho moseli naložit na tragač a na tragaču dovézť dom.  Tož nedívaj sa na mňa tak hlůpě. Také sem si první myslél, že je to jakási „myslivecká latina“, ale gazdina sa zapřísáhala, že je to svatá pravda. Dovolávala sa očitých svědků aj „pánaboha“ a kdyby mohla, tož by ně dovédla  toho kozla aj ukázat, ale ten už býl dávno v klobáskách. Tož nevím.

   Ale pravdů je, že nadměrné pití zatemňuje mozek. Šak nejeden tarahůn to dokázál aj v praxi. O jednom býl v novinách titulek: „Štamgast se bodl nožem a odmítl ošetření“. To bylo tak. Jedenkráť příšél Tarahůn do hospody a dal si pivo. Zničeho nic odešél do kuchyně, vzál si z tama nůž a vyšel před hospodu. Co sa mu honilo v hlavě, nikdo neví, ale výsledek býl ten, že si vrazíl nůž do břucha. Ale tým to neskončilo. Ze zakrvácaným nožem sa vrátil ke stolu a pronésl jakůsi zmatenů řeč na téma, že ty nože dneskaj nestójíja za nic a dožadovál sa chlapů, aby mu ten nůž nekerý vrazíl do břucha ešče raz. To víš, v hospodě ostalo ticho jak v márnici, ale takovů „službu“ mu nikdo poskytnůt nechtěl. Ale to už sa pod ním dělala kaluža krvi a kdosi zavolál záchranku. Když záchranka přijela byla v šoku ne enom posádka sanitky, ale aj celá hospoda. Zraněný štamgast odmítl ošetření s tým, že včil nemá čas, že ešče nemá dopité pivo. Chudák dochtor býl z toho všeckého tak zmatený, že opravdu počkál až dotyčný v pohodě  pivo dopije a zaplatí. Teprv potom dotyčného ošetříl a v klidu s ním odjeli na chirurgiju.

   A víš jak poskytujů první pomoc nekeří Trahůni. Tož to si nech vyprávjat a dobře počůvaj, abys sa nečem přiučíl.

     Jedenkráť, nedaleko v sůsedství, sa jednej babičce stál úraz a hrozně jí tékla z hlavy krév. To víš, z hlavy teče dycky moc. Enomže doma byly enom dvě cérky, šak byly už dospělé, ale jak uviděly tolik krvi, propadly panice a trochu aj hystérii. A v tomto stavu a s velikým křikem přiletěli ke mně volat sanitku. Ale sestřička na pohotovosti chtěla vědět o jaké zranění sa jedná. Enomže z cérek nebyla schopná dostat klůdného slova a z toho vzlykání a kvílení usůdila, že babička má najmeněj tepenné krvácaní a tož cérkám poradila, aby do téj doby než přijede sanitka ztlačily ranu nejakým tvrdým předmětem –užičků, nebo kůskem dřeva. S tůto radů a nezbytnů zvukovů kulisů cérky odběhly poskytovat první pomoc. Nevím jestli si dobře pamatuju, ale mám pocit, že kerási tehdá utěkala aj bosky. A že to byla aj jakási rodina, tož sem mezitým  posbírál všecku odvahu co sem našél v sobě a všecky fáče co sem našél v baráku a šél sem do „domu hrůzy“ zjistit co sa dá ešče zachránit. Tož jak praví klasik. Přišél sem, viděl sem a myslím, že sem tehdá aj zvítězíl. Tož babička spadla ze schodů a rozrazila si temeňo hlavy, to býl fakt. Krvi už tam bylo opravdu hodně a rana to byla škaredá, zralá na šití, typovál sem tak na tři, štyry stehy, to byla takéj skutečnosť. Ale to nebýl v tom momeňtě najvětší problém. Najvětší problém byly ty dvě samaritánky.  Snažily sa, v duchu rady od sestřičky z pohotovosti,  přivázat chudeře babičce k temeňu hlavy - a včíl sa podrž, prkénko na krájaní masa! Zkůšál sis nekdy přivázat k hlavě prkénko na krájaní masa? Né? Tož to ani nezkůšaj – nejde to! Včil nezbylo, než cérky odstrčit, prkénko aj ze špagátama hodit do kůta a hlavu babičce  rychlo zafačovat, tajak nás to učili na vojně. Šak po tom vypadala, jak kdyby měla na hlavě potápjačsků přilbu. A myslíš, že sem býl pochválený? Ešče sem dostál drštěk, že dělám můdrého. Šak  to jím přeca poradila sestřička z pohotovosti! A potom, že je nejaká zpravedlnosť! Ale za pár minut už sa přiřítila se sirénů a majáčkem aj sanitka. Když dochtor zhodnotíl situacu, enom sa optál jak sa to stalo, kdo babičku ošetříl,  jak tá rana vypadá a proč ty cérky tak strašně řvů. Aj sem měl chuť mu povědět, že je to možná proto, že sem jím nedovolíl poskytnůt babičce „první pomoc“, ale radší sem držál hubu, ešče bych po ní dostál. Babičku posadili do sanitky, že jí to mosíja ne enom zašit, ale  pro jistotu aj zrengénovat a že ju brzo přivezů. Potom sa na  nás dochtor škaredě podíval, snáď chtěl aj neco řécť, ale enom mávnul ruků a rychlo odjeli. Ale to už bez majáčku.

  Ale povím ti ešče jeden příběh, kerý ale dopadl úplně jináč. To byla zima a děcka měli na místní sjezdovce lyžařský výcvik. Nevím jak včil, ale tehdá to bylo v osnovách tuším v sedméj třídě. Tož počasí bylo krásné, svítilo slunéčko, mírně pod nulů – Obrazekideální počasí na lyžovačku. Tělocvikáři sa snažili, učili děcka plužit, dělat kristijánky a zkůšali aj sešupy. Zrazu přiletěla za vlekařem jedna učitelka, celá vyplašená a že: „Okamžitě volejte sanitku, máme tu těžký úraz, jeden chlapec má otřez mozku  a je na pokraji bezvědomí“. Vlekař sa nenechál vyvézť z míry a šél obhlédnůt situacu. No mosél to byt velice ostřílaný vlk, protože mu stačíl jediný pohled a učitelce pravíl: „Žádnů sanitku volat nebudu, ogarovi je ho…, akoráď je ožralý jak prasa. Naložte ho na saně a odvezte dom, nech si s ním tata udělá pořádek“. No vidíš,  ten vlekař býl  Tarahůn. Potom sa v tom vyznaj.

 

Jak káceli stromy

     Když sem před chvílů zpomněl ty kopaničáře, tož to je ti taková zvláštní sorta Tarahůnů. Jeden dědáček na kopanicách potřebovál podřezat strom. Strom to nebýl veliký, ale rostl křivo nad srázem. Co včil, jak to udělat aby strom nespadl do zmoly? Pomoc daleko a zima sa blížila. Tož dědáček neleníl a strom si pojistíl - přivázál si ho k pasu pořádným lanem a řezál. A jak to dopadlo? Tušíš správně, ze srázu spadl strom... aj dědáček. Ale záchranka přijela ze Slavíčína brzo.

     Povíš si podřezat strom, ale ono to neni tak jednoduché. Úřední šiml řechtá aj tady. Já sem onehdá potřebovál zhodit smrk, samotář na lůce. Býl pěkný, šak z něho byly 3 kubíky řeziva na garáž a eště fůra odkorků a haluzí do kotla. Enomže na takový úkon potřebuješ povolení a razítko. Dřív takové povolení dávali ochránci přírody, ale potom toto privilégium připadlo obcám. Tož sem šél za starostů, aby mě to povolení dál. Tož dám, co bych nedál, praví starosta, ale mosíš si napsat žádosť a připójit k tom snímek katastrální mapy na kerém zakreslíš polohu toho stroma. Ale já včil stejně nevím jak sa to píše, mosím zavolat ochranářom, aby mě poslali mustr, tož přiď indy. Co ti mám vykládat, hotová kalvárija to byla. Ale stalo sa. Za tři týdně mě přišla úřední obálka a já čtu: Pokácení uvedené dřeviny rostoucí mimo les se ne/povoluje... Vysazení náhradní dřeviny se ne/nařizuje...Dřevina není/je majetkem žadatele... Pokácení dřeviny ne/provede majitel...No samé hlůpoty tam byly a nakonec razítko a podpis. Nevím proč, ale první sem si zpoměl na pohádku o chytré horákyni – obutá, neobutá, ani pěšky, ani na voze…Tož to víš hleděl sem na to jak žaba z kýšky, ale můdrý sem z toho nebýl. Až za notnů chvílu sa mě rozsvítilo. Vážený pan starosta vzor úředního lejstra zkrátka okopírovál, podepsál, oštemplovál a ani ho nečetl. Ale jináč to býl dobrý chlap

.

Strýcu, slyšel jsem, že se tady hodně lidí zabývá zemědělstvím.

    To máš pravdu, skoro každý tu má nejaký samohyb domácí výroby. Pravíjá tom honosně - malotraktóry, ale nekeré vypadajů spíš jak fašankové maškary. Člověk sa kolikráť diví, ne enom že to jede, ale že to aj drží pohromadě. Ale zas majů ludé lacinů zeleninu, co na tom, že jich výjde dvakrát dráž, než kdyby si ju kůpili v obchodě. Prý je zdravá, ale to si enom myslíja. Chců ušetřit na popelnicách, tož spálija v kotlu všecek odpad co sa v baráku najde, aj igelity a plasty. No a toho difosgénu co jím potom zpadne z komína do zahrádky, tolik ho nebylo ani v Mažinotovéj línii. Druzí zas sypů popel z uhlí na zahradu - prý je to hnojivo. Tož nevím jesli je síra hnojivo.

     Ale podmínky pro zemědělství sů tady těžké, samý kameň a kopec. Když chceš posécť nekeré lůky, mosíš vzít kosu a pěkně ručně. Aby to sečení bylo veselejší, tož Obrazeksi vzájemně pomáhajů a chodí na to celá partyja. Pěkně jeden za druhým a ono to potom lepší odsýpá. Přitom sa neco málo pojí, o neco víc popije a nekdy si chlapi při sečení aj zazpívajů. Šak kdysi takéj sékli, celá partyja, ale jeden sekáč pořáď odbíhál kdesi za hrázu. Ostatním to bylo divné a tož když sa nedívál honem šli zjistit co tam má za tajnosť. A našli - pěkný kus špeku. Tož ták, my sa dřem hladní a ty si tu potajnu debužíruješ, tož to né! To je potřeba potrestat, najlepší tak, že mu to sníme a už sa ládovali, až sa jím dělali bule za ušama. Potom sa vrátili k sečení a dělali jako že nic. Za chvílu sa dotyčný zaséj vytratíl za hrázu, ale hneď vyletěl celý naježený a že sa na taků prácu može z vysoka vy..., a že ide dom. Chlapi sa nevině ptajů co sa mu tak strašného stalo? Ale ani sa neptajte, včéra sem sa zpotíl a chytnůl sem vlka jak stodolu a abych mohl dneskaj dělat, mosél sem si to každu chvílu mastit slaninama a slaniny su fuč. Na taků prácu kašlu. Povím ti, v tom momentě nebýl jediný, kdo mosél rychlo nechat práce.

     A to víš jak jeden Tarahůn pěstovál zemáky? Nevíš, tož poslůchaj. Jeden Tarahůn si posadíl zemáky, pěkně brzo z jara, aby jich měl první vykopané (a prvním mu zhnily ve sklepě). A včil sa v hospodě doslechl, že sa dá kůpit postřik na mandelinky, aby sa nemosely zbírat ručně. Tož honem do obchodu, kůpit si tů zázračnů chemikáliju. No postřik to býl možná dobrý, ale silný koncentrát a mosél sa ředit. A to už býl problém. Číst uměl, to ano, ale trojčlenku si ze školy už nepamatovál a když brali násobilku, tož ve škole chyběl. A tak sa stalo, že sa mu desetiná čárka posunůla trošku jinde než měla byt. Tož co ti mám vykládat. Na zahradě měl hotovů Saharu, ale na druhéj straně, nemosél potom už nic vykopávat.

     Tož jak vidíš, dějů sa tady příhody humorné, ale aj tragické. Jeden příběh ale spojuje oba tyto prvky. Jeden Tarahůn chovál ovečky. Jednoho dňa sa mu zdálo, že jedna ovečka je jakási churavá, tož co s nemocnů ovců - rychlo do klobásek. A stalo sa. Klobásky byly výborné, samá chuť - šak byly domácí! Pochutnávala si ne enom celá rodina, ale aj sůsedé a známí. Za pár dňů, ale začala stonat další ovečka a to už sa zdálo podezřelé aj Tarahůnovi. Tož co včil? Radší zavoláme zvě-rolékařa. Dochtor nenechál nic náhodě a dál udělat potřebné vyšetření. Výsledek býl šokující - vzteklina! Povím ti, to co následovalo pro všecky zůčasněné, bych nepřál ani najvětším nepřítelovi. A od téj doby máme prý aj návrh motivu na tara-hůnský prapor - že baraní hlava ověšaná klobásami.

   A povím ti ešče jeden neveselý příběh. Jak jistě víš, na Mikuláša tu léců čerti. No „léců“, tady sa nekeří večér spíš enom plantajů a to v lepším případě. Jedenkráť sa takový zmožený čert dopustíl trestného činu a to závažného - znásilnění. To sa, bohužel, stáva aj jinde, ale v tomto případě tu byla jedna zvláštnosť . Oběťů sa stala víc jak sedum-desátiletá babička. Co sa odehrávalo v hlavě toho zmateného čerta a co v hlavě chudery babičky, sa mňa ale neptaj.

 

Máte pravdu strýcu, tyto příběhy opravdu nejsou moc veselé, ale nemáte tam na závěr něco veselejšího?

Obrazek     To víš, že mám a aj ti ho povím. Menuje sa „Kerak čerti s andělem dostali ve Lhotě po čuni“. Tož počůvaj. To býl zas jedenkráť čas mikulášů a čertů. A ve Lhotě bylo po odpo-ledňách až do večera samé rójení a řinčání na zvonce. Čertiska ve vestách z baraní kože, na hlavě kuklu s rohama a okolo pásu přivázanů hromadu kravských zvonců. Andělé v bílém, každý křídla a kerýsi aj svatozář, nechyběl ani Mikuláš s fůsama a berlů udělanů ze smetáka, kerý potom doma maměnka dlůho marně hledali.

     Byli to samí mladí ogařiska, no 15 roků neměl ani jeden  a dělali kravál, že sa všeckým psom v dědině ježily chlupy na zádoch. A nebyli by to ani Tarahůni, kdyby kerýsi z nich nedonésl butélku slivovice, tajak na ten lyzařský výcvik – šak si ogaři beztak vzali enom vzor z dospělých. A podle toho to večér aj vypadalo. Mikuláš sotvá chodíl podpíraný andělem, čerti vyřváňali samé sprosťačiny, že sa aj tetka za záclonů  červeňali. Ten najvětší čertisko sa rozkročený klátíl u cesty a malovál do sněhu jakési žluté kosoštverce. Když už toho kraválu bylo moc,  vletěl jeden dědáček mezi nich. Zapomněl na to, že výchova je enom láska a dobrý příklad,  chytil toho najsprostšího čerta za kožuch a facky létaly hlava – hlava, lebo sa řídíl zásadů, škoda každéj rany,  kerá padne vedle. Včíl sa anděl pokůšal  nebohého čerta bránit a pravíl: „Strýcu, tož ho tak nemlaťte, kurva.“ A to neměl dělat. Do dědáčka jak když bodneš šídlem, otočíl sa a zařvál: „Kurva, cos to pravíl!? Jak kurva! To si anděl?“. A takovů mu lištil po hubě, že mu upadlo jedno křídlo a svatozář  zletěla až do potoka. Anděl nechál svatozář svatozářů, křídlo zebrál pod pažu a s bečem šél dom.

    Aby tych facek nebylo málo, tož jeden zmožený čertisko přišél dom a v tom teplu sa mu tá slivovica jaksi zpříčila v břuchu a než sa zpamatovál byla tam, kde neměla byt. A včil měla sólo zas maměnka neščasného čerta: “ Já ti dám gořalu  pazůre jeden, chlastat budeš, jak tata! Tož to né!!!“ A chudák čert nechápál, proč ho maměnka lískajů enom proto, že je celý tatinek. A čerti s andělem eště dlůho počítali, kolik tych facek vlasně  bylo.

     Ale nemysli, že sa tady vykládajů enom historky o Tarahůnoch. My takéj neostanem nikom nic dlužní. Povím ti hneď dvě takové. To víš jak šli Brumovjané na Vršatec? Tož poslůchaj.

    Začnu trochu zeširoka. Kolem tarahůnska sů překrásné kopečky, ideální na turistiku, jak v létě, tak v zimě na běžky. A že je tam krásně o tom nepochybuj. Kdybys viděl východ slunka z Ploštin nad Královcem, nebo západ slunka z Kaňůra, víš o čem mluvím. Z jednoho místa nad Královcem je vidět až kaplička na Radhošťu a z jiného zas kostel na Hostýně. Když je dobrá viditelnosť je prý vidět aj Tatry – ale akoráť ty nákladní, dolů na cestě. Ale Malů Fatru na slovákoch nekdy uvidíš aj doopravdy. Dřív sa ludé věnovali turistice daleko víc jak dneskaj. V nedělu po ranní sa vydávalo na Vršatec celé procesí omladiny. A v zimě na lyžách na Královec – to byla skoro každotýdenní povinnosť. A konečně sa dostávám k tým brumovjanom. Tož to kdysi vyrazili aj brumovjané na Vršatec, ušli už pěkný kus cesty přes Holý Vrch až na „Backovy“ nad Nedašovem a tam, že si odpočinů. Udělali oheň, z nedalekého pola vyhrabali pár dolců zemáků a už jich pékli ve žhavém popelu. Ale měli veliké oči, všeci už byli najezení, ale zemáků bylo v ohništi ešče plno. Co po zemákoch, ty stejně nebyly jejich, ale oheň bylo potřeba zahasit. No a jak jináč než tradičně. Cérky sa otočily a ogaři udělali okolo ohňa kruh a už hasili. Potom sa s klidným svědomím vydali na další cestu. Enomže deň utékl jak voda a výletníci sa večér vracali dom a hladní jak psi  šli kolem ohnišťa. Jeden co už hlady šilhál, našél odvahu, vyhrabál jeden zemák z kraja ohnišťa a že: „Dívajte sa – tento neni poscaný“. Ostatní na něho hleděli z vyvalenýma očama, ale jazyk jím lepotál jak honícím psom. Za chvílu neodolál aj druhý a prý: „Jé, tento takéj není poscaný… a tento takéj né“! No nebudu ťa napínat, nakonec jich snědli všecky.

     A včil tů druhů historku. Dvě mladé klobučanky sa vypravili do světa na výlet, autem. Ale zrazu sa stalo, že škodovka vypověděla službu a cérky si po tmě nevěděli rady. Tož co včil? Nachystat lano a čekat na smilování Boží. A jak už to bývá, nekdy sa objeví štěstí v neštěstí. Zastavíl fěšák s pořádným bůrákem a že rád pomože. No kdo by nepomohl mladým a pohledným děvčicám. Připjál lano, rozjél sa, ale ouha. Objevíl sa menší problém a bylo potřeba zastavit. Šlápl na brzdu a bác. Rana jak z Aurory a bylo jasné, že opravu budů potřebovat auta obě. Chlap vyskočí z auta, infarkt na obzoru, zjišťuje škodu, zapomíná na slušné vychování a dožaduje sa vysvětlení. Při pohledu do škodovky lapá po dechu, cérky sa tvářily zkrůšeně, to ano, ale co naplat - obě sedíja na zadních sedadlách, jak ve vlaku, za lokomotivů.

    Dívaja sa na tebe, vidím ti na očách jednu otázku, chceš sa mňa optat, jesli je všecko co ti tady vykládám pravda pravdůcí. Povím ti to tak, až na pár forů, sů to všecko příběhy, keré psál sám život. Pravda, u všeckých sem nebýl, ale jak sem jich čůl, tak ti jich vykládám. A ty si to přeber jak chceš. Tož tak.

     A už mě daj pokoj a nalej mě štamprlu, nejak mě z toho řečňování vyschlo v krku. Ale nemysli si, rodíja sa u nás aj ludé, na keré možem byt pyšní. Jeden Tarahůn hraje fotbál, první ligu, za Sláviju Praha. No snáď ho ty ligové peníze nezkazíja. A jeden náš rodák je pochovaný v Praze na Slavíně, v hrobu bratří z Emauz. A včil už ně daj opravdu pokoj... a nalej ešče jednu.

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

eva fojtikova - nedasovjane

11. 2. 2012 9:13

kdo toto sepsal-hodne vi o tomto kraji a presne se trefil.........super spisovatel dekuji

ja - heeeej

9. 1. 2012 21:44

toz to je bombasticke:))))))

Návštěvník stránek - Jo

29. 12. 2010 21:01

nádhera ! vystihující :D

Monka - Pochvala

13. 2. 2009 18:17

Tak jsem sa už dlůho nepobavila...super čtení jedným dechem...je to všechno "ze života" ...
Super nářečí,dobře sa to četlo...Kůtky mě ještě teď cukajůů"
Zdravím strýca...a ať zas nekdy neco povykládá...:)

Koloman Boďa - to je

16. 10. 2008 15:49

To je ale hňupovina

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA